Škubánka jsme přijali ze spřáteleného útulku Dogsy jako hafíka, který trávil nešťastný život na zahradě, částečně na řetězu, ve špatných podmínkách, bez veterinární i jiné péče. Majitelka ho venčila tím způsobem, že ho jednoduše vypustila ze zahrady ven a nechala ho chodit po okolí samotného, což je šokující samo o sobě, nemluvě o tom, že v té době už skoro neslyšel, špatně viděl a trpěl senilitou a špatnou orientací. Mimo to měl zdravotní potíže, byl kost a kůže a popravdě to byl „naprostý stařičký mimoň“.
U nás doma si pomaličku zvykal na dobré jídlo, teplo, sucho atd. První dny spal pouze na podlaze. Vůbec nechápal smysl měkkého pelíšku. Později si zvykl na spaní na dece a nakonec i v plyšovém pelíšku a užíval si to.
Bohužel i v tomto případě nastal průšvih s hlavičkou. Škubánek měl čím dál větší problémy spát. Nejprve zafungovaly léky, díky kterým alespoň na chvíli zavřel očička. Jinak to byl úplný maratonský chodec, celý den se procházel sem a tam, potřeboval velký otevřený prostor.
Léky však nefungovaly dlouho a Škubča nemohl vůbec spát z neřešitelných neurologických příčin, byl velmi vysílený a poslední den už i přestal chodit na zadní nožičky. Nevěděl kde je, nepoznal, zda je den či noc.
Strávil s námi Vánoce, možná první a jediné v jeho životě. To poslední, co jsme pro něj mohli udělat, bylo ho nechat konečně pořádně spokojeně usnout, byť už navždy…
