Příběh našeho psího důchoďáku se začal psát v roce 2022. Tehdy jsme si adoptovali ještě jako běžní soukromí adoptující stařičkého pejska jménem Bubáček. Bylo mu asi sto, plus mínus tak jeden rok.

Bubáčka jsme si adoptovali z azylu, kam se dostal po tom, co ho našli vyhozeného v příkopu. Péče o něj byla náročná časově, finančně i psychicky. Byla to naše vůbec první zkušenost se starým pejskem s více zdravotními problémy a myšlením poznamenaným psí senilitou. Nakonec s námi spokojeně prožil třičtvrtě roku, než mu tělíčko vypovědělo definitivně službu a musel odejít za duhový most.

Bubáček začal psát novou kapitolu života opuštěných psích důchodců. Díky němu jsme totiž od loňského roku otevřeli dveře k nám domů více než desítce outsiderů – pejsků smolařů, kteří ve svém pokročilém věku marně hledali nový domov.

…a tak vznikla myšlenka domácího azylu – věnované památce toho prvního – Bubáčkova.