V útulku, odkud jsme si tohohle kudrnatýho kluka přivezli, mu říkali „strašidýlko od trati”. Někdo o totiž nechal na pospas osudu uvázaného poblíž kolejí. U nás si Dobby vysloužil díky jeho piruetkám, které neustále dělal, stejně jako poskakování na zadních nožkách, přezdívku “cirkusák”. A okamžitě si nás získal svou neustále pozitivní náladou.
Když Dobiášek přijel k nám, byla to taková pohublá zablešená dredatá kulička, které z tlamičky trčel jeden jediný poslední zub.
Po ostříhání se mu evidentně ulevilo a začal si ještě více užívat život spolu s Ájou – psí holčičkou, která se dostala do stejného útulku jen pár týdnů po něm. Skamarádili se při společném venčení a tak k nám odjeli spolu.
Ája a Dobby byli jak manželé! Jedno tělo, jedna duše a když chtěl člověk zavolat hluchého Dobiáška, stačilo zavolat na Áju, on vždy přiběhl s ní a také ji vždy bránil – bezzubý, v posledních dnech slabý, ale nedal dopustit na to, aby se Áje třeba i jen čistily oči.
Dobby si život uměl užívat, miloval sluníčko a opaloval se až do posledních dní. Dobiáškovi selhávaly játra, byl ale velký bojovník a to mu určitě přineslo nějaký ten týden k dobru a to i přes velmi časté návštěvy veteriny, které si náležitě užíval. Sami jsme říkávali: Dobby miluje život, život miluje Dobbyho! Byl to malý kluk s velkou duší.
